Konečně jsem se dostal ke slibovanému zveřejnění slohové práce, takže tady ji máte...než si začnete myslet nad jakejma uchylárnama to přemýšlím při písemce, tak si ji přečtěte až do konce ;) Jenom připomínám, že zadané téma bylo Pohádka na volný slohový útvar. Hned jsem věděl, že nechci psát klasickou pohádku, bylo by to sice lehčí, ale zase takový obyčejný a očekávatelný... První hodinu jsem tedy tradičně místo psaní hledal nějakou inspiraci a pak mě (ani nevím jak) napadla tahle divná asociace 8o Znáte to nápad se dostaví za pět minut dvanáct, takže když se ostatní už stravovali ve školní jídelně, tak jsem teprve odevzdával, ale dost okecávání...
Ucítil jen náhlou tupou bolest, náraz ho katapultoval na kolena. Z hrudníku mu trčela rukojeť. Pomyslel si: Snad po tom všem neskončíš takhle! Sám ale tušil, že právě takhle skončí. Vnímal tu tekutinu rozlévající se mu po celém těle. S odevzdaným výrazem se sunul k zemi. Zůstal pohled upřený do nekonečna.
Toho rána ji přivezli z oné nehostinné budovy, kde se s ní tísnilo dalších tisíc vrstevníků. Do prostoru malého, ale o to útulnějšího. Bláhově si myslela, že ji snad čeká lepší – dlouhý život. Umístili ji hned do druhé řady, odkud mohla celý den pozorovat okolní dění. Ještě netušila jací lidé doopravdy jsou. Že si každý chce sáhnout, ale nikdo si ji opravdu nevezme. O to ji připadala realita dospělého života krutější.
Vždycky se po práci stavil U Jagušky. Třeba pouze na chvíli, ale vždycky. Z návštěvy se stával zvyk, ba dokonce tradice. Nejinak se to událo toho večera. Cinknutí zvonku přešel bez povšimnutí a rovnou zamířil k místu, které tam měla nejraději. Nedočkáním se chvěl po celém těle. Začal se u něj projevovat instinkt lovce.
Za daných okolností by se k takovému činu odvážil snad jedině vyšinutý blázen. Mrazivý podzim, provázen oparem nad řekou a parou stoupající z kanálů zalézal za nehty. Možná právě tyto okolnosti probouzí v lidech jeho typu onu nenasytnou, nebezpečnou vášeň…
Slunce dnes vůbec nevyšlo, nikdo proto ani nezpozoroval, že se blíží noc. Z místa, kde se nacházela slyšela jen bubnování kapek a automobily projíždějící kalužemi. Již vděčná za každou další chvíli, kterou zde může prožít, se smířila se svým osudem.
Už ji má! Konečně je jeho! Jen on a ona! Co na tom, tak to uvidí ostatní. Pevně ji uchopil a co nejrychleji jak dovedl, vyběhl ven. Odtud se dal doprava podél nábřeží k nejbližšímu místu. Už se nemohl dočkat chvíle, až ji…
Krve by se v ní nedořezal. Smířená se svým koncem, nekladla žádný odpar. Nevykřikla jediné slovo, nepokusila se o jediný výpad. Myslela na ostatní, na své dětství. Věděla, že je jen otázkou času, kdy ji…
Ulicí přímo letěli, neohlížel se vpravo ani vlevo. Přemýšlel nad místem, kde to provést. Bručel si pod nos: „To je tak, když se člověku chce uprostřed města, ach jo…“ Přidal. Jeho chuť se zvyšovala.
Desorientovaný a omámený ležel na zemi, ve tváři byla vidět beznaděj. Neodvažoval se podívat pod sebe, věděl totiž co tam uvidí. Pohádka, zmrzlina jeho života – a celá rozteklá!
:D docela haluz, co?
Toho rána ji přivezli z oné nehostinné budovy, kde se s ní tísnilo dalších tisíc vrstevníků. Do prostoru malého, ale o to útulnějšího. Bláhově si myslela, že ji snad čeká lepší – dlouhý život. Umístili ji hned do druhé řady, odkud mohla celý den pozorovat okolní dění. Ještě netušila jací lidé doopravdy jsou. Že si každý chce sáhnout, ale nikdo si ji opravdu nevezme. O to ji připadala realita dospělého života krutější.
Vždycky se po práci stavil U Jagušky. Třeba pouze na chvíli, ale vždycky. Z návštěvy se stával zvyk, ba dokonce tradice. Nejinak se to událo toho večera. Cinknutí zvonku přešel bez povšimnutí a rovnou zamířil k místu, které tam měla nejraději. Nedočkáním se chvěl po celém těle. Začal se u něj projevovat instinkt lovce.
Za daných okolností by se k takovému činu odvážil snad jedině vyšinutý blázen. Mrazivý podzim, provázen oparem nad řekou a parou stoupající z kanálů zalézal za nehty. Možná právě tyto okolnosti probouzí v lidech jeho typu onu nenasytnou, nebezpečnou vášeň…
Slunce dnes vůbec nevyšlo, nikdo proto ani nezpozoroval, že se blíží noc. Z místa, kde se nacházela slyšela jen bubnování kapek a automobily projíždějící kalužemi. Již vděčná za každou další chvíli, kterou zde může prožít, se smířila se svým osudem.
Už ji má! Konečně je jeho! Jen on a ona! Co na tom, tak to uvidí ostatní. Pevně ji uchopil a co nejrychleji jak dovedl, vyběhl ven. Odtud se dal doprava podél nábřeží k nejbližšímu místu. Už se nemohl dočkat chvíle, až ji…
Krve by se v ní nedořezal. Smířená se svým koncem, nekladla žádný odpar. Nevykřikla jediné slovo, nepokusila se o jediný výpad. Myslela na ostatní, na své dětství. Věděla, že je jen otázkou času, kdy ji…
Ulicí přímo letěli, neohlížel se vpravo ani vlevo. Přemýšlel nad místem, kde to provést. Bručel si pod nos: „To je tak, když se člověku chce uprostřed města, ach jo…“ Přidal. Jeho chuť se zvyšovala.
Desorientovaný a omámený ležel na zemi, ve tváři byla vidět beznaděj. Neodvažoval se podívat pod sebe, věděl totiž co tam uvidí. Pohádka, zmrzlina jeho života – a celá rozteklá!
:D docela haluz, co?
